Karmelitánské knihkupectví
Knihy    iEncyklopedie    Čtenářský koutek    Katechismus    KNA.cz
Karmelitánské knihkupectvíKarmelitánské knihkupectví
Online prodejna
Hledej:  v 
Vyhledávání










Doporučujeme:

Paměť a identita

Rozhovory na přelomu dvou tisíciletí
Jan Pavel II.
Info a běžná cena: vázaná, 165 s., 199 Kč
Edice: Memoáry
Vydáno: 2005
Objednací číslo: 101086
Druh zboží: kniha



Koupit

Anotace knihy
Autobiografie slavných lidí jsou oblíbenou četbou. Vede nás k tomu zájmu trocha lidské zvědavosti. Vždyť všichni slavní světa jsou konec konců lidé jako my a rádi bychom je uviděli z tohoto hlediska. Ale má to i hlubší podklad. Když např. W. Churchil napsal své vzpomínky na světovou válku, posloužilo to i k lepšímu pochopení historie. Velké události byly známé, ale teď se zjevilo i pozadí důležitých rozhodnutí. Dozvídáme se nejenom co se stalo, ale také proč se to přihodilo a jakou skutečnou zásluhu či vinu mají ti, kdo tu hráli velkou úlohu. Ten poslední úsudek může být i silně negativní. Ukáže se, že jdou dějiny světa svou cestou a že jednotliví lidé tu jsou jenom jakoby loutky na scéně, která je řízena vyšší zákonitostí. V tomto duchu napsal L.N. Tolstoj svůj pověstný román Vojna a mír. Vědomě si přál dokázat, že i velký Napoleon, když se na něj díváme jako na osobu, znamenal pramálo. Kdyby tu nebyl on, byl by tu jiný, běh světa by šel stejně. Nesmírně větší důležitost tu má masa prostého neznámého lidu, který uprostřed vojny vytváří mír.
Dají se tato hlediska aplikovat i na dějiny církve a papežů? Věříme, že na ně nemáme hledět jenom profánním okem. Jsou to dějiny posvátné, vede je Boží prozřetelnost neomylně k cíli, nehledě na vnější i vnitřní překážky. Ve stejnou dobu, kdy papež vydal vzpomínky na svou činnost v Římě, uveřejnil prefetkt Kongregace pro východní církev kardinál Daoud rozjímavý životopis prvního papeže sv. Petra, ve kterém ukazuje, jak lidská slabost a neschopnost nemůže být na překážku velkému plánu Božímu spasit svět. Byl by to tedy postoj více méně obdobný jako je u Tolstého? Právě naopak. Dějiny církve vede prozřetelnost. Ta však není nějaký osudový zákon světa, jak to naznačuje ruský spisovatel. Je stálá osobní činnost Krista, který si volí lidi ne proto, aby neznamenali nic, ale aby se naopak při své vrozené lidské neznamenitosti stali aktivními spolupracovníky Boží milosti podle svých osobních vloh a svého osobního povolání./V tomto duchu tedy musíme číst i vzpomínky papežovy. Píše je jako člověk, docela lidsky. Ale on sám neskrývá údiv nad tím, jak jej samého i jeho přátele a spolupracovníky dovedla Boží prozřetelnost vždy použít k tomu, aby lidé v církvi jakoby přerostli, převýšili sami sebe. Vztahy lidské tu mají účast na vztazích božsko-lidských. Už dnes, jak to bývá zvykem, píší studenti teologie doktorské teze o nauce Jana Pavla II. a historikové budou oceňovat jeho činnost v rámci církevní struktury doby. On píše přitom vzpomínky na své osobní vztahy. Můžeme říci, že je to v souvislosti s II. vatikánským koncilem a jeho povzbuzením ke kolegialitě. Ta neznamená, jak Otcové koncilu předem potvrdili, právní přeorganizování církevních struktur, ale jejich oživení osobními vztahy. O to se papež vždy snažil a snaží svými cestami a svými styky s nesčetnými poutníky a návštěvníky v Římě. Proto si rádi a se zájmem přečteme, jak on sám si na to vzpomíná.
Tomáš kard. Špidlík S. J. 		Klíčová slova
Jan Pavel II.
Ukázky z knihy
Ukázka 1 		 
Dobrozdání
Poslední kniha velkého papeže, v níž jsme formou rozhovoru obeznamováni se základními myšlenkami jeho pontifikátu, které se týkají dnešního světa, sjednocující se Evropy, autentického vlastenectví a pochopitelně etických problémů dneška.
[Pospíšil Ctirad V., vysokoškolský profesor]

 Recenze
VLASTENECTVÍ A KATOLICITA
Nad poslední knihou papeže Jana Pavla II.

Když jsem před pár týdny poprvé bral do rukou italskou verzi knihy Jana Pavla II. "Paměť a identita", tušil jsem, že jsou to zřejmě poslední slova velkého papeže k tomuto světu. Mé tušení se bohužel potvrdilo mnohem dříve, než jsem předpokládal. Petrův nástupce, jemuž musíme být mimo jiné neskonale vděčni za to, že zcela zásadním způsobem přispěl k vítězství nad rudou totalitou, nás svými myšlenkami, odvážnými postoji i zcela nečekanými gesty dokázal nejednou překvapit, vyvést z míry a ukázat nám nové horizonty pravé křesťanské naděje. S čímsi podobným se setkáváme i v jeho posledním díle.

Po prvním přečtení jsem zůstal poněkud nesvůj: Jan Pavel II., člověk se srdcem otevřeným problémům a bolestem celé planety, se zde vyznává z horoucí lásky ke své otčině, k dějinám svého polského národa, ke své mateřské kultuře a řeči. Zcela otevřeně a s hrdostí připomíná nejen katolickému světu řadu velkých polských přínosů Evropě a lidstvu. Dlužno podotknout, že jedním z největších darů polského národa univerzální církvi a lidstvu byl sám Karol Wojtyla. Na tom máme určitý podíl i my, Jan Pavel II. totiž zcela spravedlivě před celým světem vděčně uznává, že křesťanství do jeho vlasti dospělo po českých cestách. Právě strastiplná a heroická zkušenost polského národa, nad níž Jan Pavel II. často meditoval, mu byla velkou pomocí při výkonu nelehkého poslání na Petrově stolci, když jako duchovní pastýř převáděl katolickou církev z druhého do třetího tisíciletí křesťanské éry světových dějin. Právě na základě této své bedlivě střežené a rozvíjené identity a paměti dokázal tento první slovanský papež jakoby zevnitř vnímat všechny ostatní, hlouběji chápat jejich zakořeněnost ve vlastní kultuře a tradicích, uvědomovat si jejich právo na vlast a politické sebeurčení. (...)

Papežova meditace nad polskými - a posléze evropskými - dějinami rozhodně není míněna jako vynášení Polska a jeho dějin nad ostatní národy. Je to příklad a výzva, abychom my sami dělali totéž, abychom jako on milovali svou vlast, dokázali těžit z pokladů své bohaté kultury, usilovali o ponaučení z historických porážek a vítězství svého národa, abychom brali v tomto globalizujícím se světě vážně svou národní identitu a paměť. Toto velké dobro nám rovněž pomáhá uvědomovat si, že zlo je vždy omezené a nemůže mu patřit poslední slovo.

Je zřejmé, že vykročit nad rámec vlastní kultury a národní identity k univerzálně katolickým horizontům můžeme jedině poté, co s vděčností přijmeme sami sebe. (...)

V našich moderních dějinách se také setkáváme s pojetím, které klade do velmi ostrého protikladu katolicitu a češství. Všechno vskutku humánní a progresivní by prý mělo být v posledním půltisíciletí naší národní existence zásluhou nekatolické formy křesťanství, která prý byla zároveň pravou formou vlastenectví. Rozhodně nechci upírat bratřím a sestrám z jiných církví právo na upřímné a hluboké vlastenectví, zároveň se ale musím ohradit proti tomu, pokud by někdo chtěl stejné právo upírat mně jako katolíkovi. Takovému upírání jsme také bývali velmi často vystaveni. Ruku na srdce, nepociťovali jste při četbě určitého typu knih, že se ve vás začalo ozývat něco traumatického? A právě z tohoto traumatu nás Jan Pavel II. chce definitivně vyléčit.
Mezi naším češstvím a katolicitou není a nesmí být rozpor. (...) Teologicky vzato je zřejmé, že s národní a kulturní identitou souvisí i naše místo ve všeobecné církvi. Nejsme totiž "katolíci obecní" bez specifického určení, nýbrž čeští a moravští katolíci. Podle "Lumen gentium" víme, že místní či partikulární církev je na jedné straně ve všeobecné církvi, která se z partikulárních církví skládá, na druhé straně zase platí, že všeobecná církev je tajemně přítomna v té partikulární. Mezi naší národní totožností a katolickou univerzalitou tedy má existovat něco jako vzájemné prostupování, "perichoreze", která neruší nic z vlastností jednoho nebo druhého. (...)

V katolické církvi se proto nikdo nesmí nad druhého vyvyšovat kvůli jeho národní příslušnosti, jazyku, kultuře, protože by to bylo v rozporu s Kristem, s tajemstvím Trojice, s tajemstvím univerzálního usmíření, bratrství, s tajemstvím církve, která je svátostí univerzální jednoty celého lidského rodu (srov. Lumen gentium, čl. 1) v rozličnosti jazyků a kultur (srov. Sk 2) K tomuto ideálu však zatím pouze klopýtavě směřujeme! Jak často musel náš národ prožívat nespravedlivé přehlížení a nedobré zacházení. (...)
Je však otázkou, nakolik si my Češi své vlastní národní totožnosti a dnes především svého jazyka vážíme, nakolik jsme ochotni pro ni něco obětovat. Často podléháme komplexu sžíravé malosti. Často nekriticky obdivujeme to, co vidíme na druhých. Často si stýskáme, že náš jazyk a naše malé prostředí nám brání v rozletu. S tím je třeba rázně skoncovat jako s určitou formou nedospělosti. Jan Pavel II. nám ve své poslední knize jasně říká, abychom se nebáli přijmout s vděčností a naplno svou identitu, protože právě to je jedinečným a neopakovatelným východiskem k následování největšího syna izraelského národa, Syna člověka, jednorozeného Syna Božího. [Pospíšil Ctirad V., Katolický týdeník]

Fatka Jan, ředitel KNA
Nabídka podobných titulů:
- podobné tituly
- tituly od tohoto autora: Jan Pavel II.  
- tituly z této edice: Memoáry
- Tituly ke klíčovým slovům této knihy: Jan Pavel II.
- Knihy od tohoto původce: Karmelitánské nakladatelství
Autoři:
A, B, C, Č, D, Ď, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ň, O, P, Q, R, Ř, S, Š, T, Ť, U, V, W, X, Y, Z, Ž
Tituly:
A, B, C, Č, D, Ď, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ň, O, P, Q, R, Ř, S, Š, T, Ť, U, V, W, X, Y, Z, Ž, Ostatní
Klíčová slova:
A, B, C, Č, D, Ď, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ň, O, P, Q, R, Ř, S, Š, T, Ť, U, V, W, X, Y, Z, Ž, Ostatní
Tisk stránky

uživatel:
K tomuto titulu doporučujeme:

Výpis všech knižních tipů k heslu